1. Je sychravý konec léta, rok 9 po Kristu. Početný římský vojenský sbor se přibližuje k místu zvanému Teutoburský les. Unavení legionáři se ukládají ke spánku a ač jsou vyčerpaní a prokřehlí, není důvod k obavám. Trestná výprava do srdce Germánie bude do určité míry jen rutinní záležitostí. Není na světě armády, která by zkušené a dokonale vycvičené legie dokázala porazit... 2. Ptáci po nebi táhnou. Slunce se k obzoru sklání. Sedím a tesám do kamene. Posílám bohům svý Amipřání. Kéž je ze mne centurion, kéž přijde řada na můj štít. V lesích plných barbarů, jenž si nezaslouží žít. R: Soumrak pomalu padá na šedivou ermánii, nepřátelskou a zlou. Nevíš, co bude zítra, nevíš, co bylo dnes. *: V mlhách je cítit zrada a močál čeká na legii. Tak nevlídně nás vítá Teutoburský les. 3. Z nápisu ve skále se budoucí dozví, kdo před věky tu stál. Kdo tu navždy svoje jméno vytesal. Pak jednou tiše vysloví, ten kdo zabloudí až sem, kostrbatá písmena psaná Římanem. R: Soumrak pomalu padá... *: V září roku 9 našeho letopočtu došlo v bažinách Teutoburského lesa (na území dnešního Německa) ke střetu tří elitních římských legií v počtu mezi 30 až 40 000 muži s germánskyým kmenem Cherusků, vedených náčelníkem Arminiem (Hermannem). Když se legionáři roztažení do nekonečného zástupu jen s velikými obtížemi prokousávali z hloubi Teutoburského lesa na ně zaútočili germánští válečníci ze všech stran. Po třídenním masakru utrpěl neporazitelný Řím jednu z nejkatastrofálnějších porážek v historii a z početného kontingentu se podařilo zachránit jen pár šťastlivcům.