1. V zrcadle kaluží prohlížím svůj svět, déšť nechám stékat tiše po vlasech, za límec podzim mi ukládá svý vyznání a jak ty stromy k ránu na duši led v kabátě zvyků a čekání, až něčí těžká bota prorazí tu námrazu šedivejch uspěchanejch let. R: A my budem zas (budem zase) hrát jen tak pro všechny svý známý, zase budem vítat slunce na stráních našich známejch hor, ze života dáme šít frak pro ztracený flámy a bílý místa, co nám rostou na skráních, překryjem kouřem z cigaret. 2. Na cívce osudu se točí film, kterej už každej z nás dobře zná, defilé vteřin, hodin a dní, co jsou dávno pryč, a stejně věřím, že se jedenkrát sejdem zas nahoře, zas na pár dní, a léta v tváři napsaný nám smaže noc, co přejde, až my budem chtít. R: R: + a budem zase hrát jen tak ...