Než zazvoní hrana

Druhá tráva

1. Povídá mi ta moje, prej:"Dej si bacha!"
   a narovná si pásek z hadiny,
   jestli prej se někdy dotknu nákejch bab,
   hubu že mi rozvalí,
   a za pár minut nato zvoní brácha
   a za ním ňáký vzdušný holčiny
   a říká: když s ním nevobjedu, nejsem chlap,
   těhle vosum Mařen z Magdaly.
R: Ale já přece nejsem jenom tak ňákej "dej sem",
   ale já přece nejsem jenom tak   ňákej ostrov.

2. Někde v patře hrajou věčný hrátky mládí,
   tančí a strop je houští kastanět,
   a přitom tiše šeptá poklopec
   tu velikou lež jako věž,
   jen se směju, ale stejně mi to vadí,
   a ptám se:"Matko, kolik je mi vlastně let?"
   Říká právem:"No, to už není moje věc,
   oblíkni se, nastydneš."
R:
*: Mám rád každýho a milován jsem všema
   a s vojskem sobě rovných překročím
   všechno dobrý, všechno zlý si ochočím.
*: Ať zvoní zvony na nahatý zemi,
   ať světlomety perou do očí,
   ať každej ví, že přišla moje chvíle,
   ať to každej ví a chystá obročí.

3. Slyším: někde snad se stala chyba,
   někdo zalhal, někdo zapomněl či spal,
   bylo horko, nebo možná velkej mráz,
   a někdo ukrad' peřinu,
   víš, nejsem delfín, ale ani malá ryba,
   a už dlouho nemám, proč bych sobě lhal,
   bude ráno a ty říkáš:"Dej mi čas,"
   a já nemám ani vteřinu.
R:
R: + jenom tak ňákej ostrov ...