1. Povídá mi ta moje, prej:"Dej si bacha!" a narovná si pásek z hadiny, jestli prej se někdy dotknu nákejch bab, hubu že mi rozvalí, a za pár minut nato zvoní brácha a za ním ňáký vzdušný holčiny a říká: když s ním nevobjedu, nejsem chlap, těhle vosum Mařen z Magdaly. R: Ale já přece nejsem jenom tak ňákej "dej sem", ale já přece nejsem jenom tak ňákej ostrov. 2. Někde v patře hrajou věčný hrátky mládí, tančí a strop je houští kastanět, a přitom tiše šeptá poklopec tu velikou lež jako věž, jen se směju, ale stejně mi to vadí, a ptám se:"Matko, kolik je mi vlastně let?" Říká právem:"No, to už není moje věc, oblíkni se, nastydneš." R: *: Mám rád každýho a milován jsem všema a s vojskem sobě rovných překročím všechno dobrý, všechno zlý si ochočím. *: Ať zvoní zvony na nahatý zemi, ať světlomety perou do očí, ať každej ví, že přišla moje chvíle, ať to každej ví a chystá obročí. 3. Slyším: někde snad se stala chyba, někdo zalhal, někdo zapomněl či spal, bylo horko, nebo možná velkej mráz, a někdo ukrad' peřinu, víš, nejsem delfín, ale ani malá ryba, a už dlouho nemám, proč bych sobě lhal, bude ráno a ty říkáš:"Dej mi čas," a já nemám ani vteřinu. R: R: + jenom tak ňákej ostrov ...