Tak snadno zbavujem se věcí, který už nejsou k užitku. V paměti okno vyklápěcí a dole vřískot nábytku. Střepy a barva oprejskaná zhroucený tělá postelí vyhláška v zubech od piána zve na železnou neděli Řekni mi jestli ještě je za nechet tříska naděje, že nezřeznem, že čas nás nepřidusí Plamínek v karmě hrudníku, že bez zbytečných cavyků nás nevyraděj jako špatný kusy. Autobus míří ke špitálu na řece leží bez hnutí šedivý kusy alobalu a hejna spících labutí. Návštěvy beze slov se trousí vrátnicí, která nevrátí víc než co v taškách odnesou si a pomačkané kabáty. Už nikdo nerozluští kódy dotyků držadel a klik jak vraky oceánských lodí sklep chrlí veteš na chodník zlomený nohy prasklý čela zelenej zákla mosadzí i pravda, která ztruchnivěla, lehko se vejpůl přerazí