Obyčejné fotky na stole leží, samí mladí lidé jako jsem já, možná jsou mi podobní a já dýchám jen stěží, co z jejich očí vyčíst se dá. Čím dál víc, čekali spásu a cítili příchuť posledních slok, když sepnula spoušt z nábojových pásů začal psát dějiny devětatřicátý rok. Minulá doba se začala ztrácet, křížené háky musely vlát, železný vlak směr nucené práce a jak umíral Mnichov víc nešlo se bát. Bláznivý útěk z koberců smrti, pět malých holek běží za další val, ve čtrnácti letech už to nebyly děti, jen náhoda určila, kdo dostane se dál. Dvojitým bleskům nechtěl se vzdát, a samotná smrtka mu chránila tvář, chtěl střemhlavě létat, za útesy stát, jako zlá kočka seknout tu šedou svatozář. Ale namísto toho své piloty fotil a kolikrát nestih je živé vyvolat, a tak nebylo nutné zachytávat hrůzy, jejich oči byly filmem, co se točí dokola. Obyčejné fotky na stole leží, samí mladí lidé jako jsem já, možná jsou mi podobní a já dýchám jen stěží, ze zapadlých očí všechno vyčíst se dá. Á na na na ... Á na na na ...