Admirál

Helena Vondráčková

1. Na té fotce co mi dal on vypadal jak admirál, 
   tělo jako lineár, no ideál po kterém ženy šílí.
   Jeho pohled žárem plál a  sliboval že by mi dal 
   svatebním darem křižník co kotvil opodál.
    
2. A proto do mých snů pak vstupoval ten admirál můj admirál, 
   jak na lodním můstku stál a vzpomínal na mě když bouře kvílí.
   Jak všech moří mocný král si s větrem hrál můj admirál, 
   to jeho mužný klíčí vlál z něho bílý šál.

R: Říkal (on říkal) život je jak oceán,
   když se dva setkají tak musí spolu plout .
   Láska je křehká jak porcelán 
   a ten kdo to snad ne, a ten kdo to snad ne,
   a ten kdo to snad neví tak je bloud.   
   
3. Vzdávala jsem nebi dík, že můj milý je námořník 
   ústa jako zralý fík a známý zvyk měl chůzi kolébavou.
   Říkal mi c'est manni fei, znal francouzsky můj námořník,
   já snila jsem že jednou unese mě na rovník.
   
R: Říkal (říkal) že touží po zátoce, 
   v které by po cestách mohl se mnou spočinout. 
   Láska musí nésti ovoce 
   a ten kdo to snad ne, a ten kdo to snad ne, 
   a ten kdo to snad neví tak je bloud.
   
4. Na té fotce co mi dal on vypadal jak admirál. 
   Tělo jako příložník, no námořník a já jsem naletěla 
   na tenhleten hloupý trik: nebyl admirál nebyl námořník,
   já poznala jsem záhy byl pouhý převozník.