Stůj, ještě rozhlídni se kolem, tenhle pokoj bude sám. Ještě pobuď s tímhle stolem, sedni na okení rám. Ještě jednou otoč světlem abys' prohlídl svůj kout, ještě pohlaď tátům betlém, s kterým nikdo nesměl hnout. Ještě pohleď jak se tenčí v kalendáři počet stran, škoda jen, že nejsi menší, že jsou okna dokořán. Motýl s větrem dovnitř vlít, můžeš zůstat, můžeš jít. Ještě jeden tichej povzdech, tahle pelest byla tvá. Ještě napiš prstem po zdech malý jméno, malý já. Ještě listuj v knize hostů, vezmi herbář do dlaní. Ještě za trest v rohu postůj, za svý vzpurný chování. Ještě jednou zazvoň zvoncem, jako když byl Štědrej den a za příběh s štastným koncem připiš „nevěř“ s velkým en. Motýl s větrem dovnitř vlít, můžeš zůstat, můžeš jít. A pak vzpomeň, co tě nutí navždy pláchnout z těchto míst, na tu křivdu s trpkou chutí, kterou nelze, nelze snýst. Kdo ty místa změnil v klec a zbořil bránu ke štěstí ? Kdo tě nazval lehkou holkou a tvou lásku neřestí ? Tolik špíny tolik bláta, ani jeden vlídnej tón. To snad nebyl vlastní táta, to snad vůbec nebyl on. Jak ta rána, jak se zhojí, jak to zpátky všechno vzít ? Máš jak motýl možnost dvojí: můžeš zůstat, můžeš jít. Je však pozdě, všechno pomiň, darmo smlouvat, není s kým. Žádný odpusť, žádný promiň, běž a chvátej za tím svým. Teď jde o tvý právo žít, hej, hle - motýl k nebi vzlít. Nesmíš zůstat, musíš jít.