Kuličky

Jan Nedvěd

   
Na tváři kuličky slz, láska si na křik nikdy nezvyká, 

  
sedí a hádku mlčky polyká jak pád, jen tiše naříká. 

Ví, že jak v přívalu déšť než vsaje zem, kořínky zaplaví, 
napraví pohled zprvu tázavý, pak dotek laskavý. 

Jen vědět, že jste jen dva, a nikdo nikde a nikdy víc, 
co možná nejčastěji si lásku říct, do očí zblízka říct. 

Ono to všechno chce čas, zasadíš stromek, taky nerodí, 
telátko zkouší to, ale nechodí, dva k sobě hodí se i nehodí. 

Na tváři kuličky slz, slova se jako mlha rozplynou, 
smířit se s daní lásce povinnou, vinou i nevinou. 

Jen vědět, že jste jen dva, a nikdo nikde a nikdy víc, 
co možná nejčastěji si lásku říct, do očí zblízka říct. 

Ono to všechno chce čas, zasadíš stromek, taky nerodí, 
telátko zkouší to, ale nechodí, dva k sobě hodí se i nehodí.