Vrány

Jan Nedvěd

1. Když mlha kvečeru se zvedá a slunce dlouhý stíny
   naposledy kreslí, kreslí mezi mech,
   a vůně hořícího jehličí, to jak na ohýnku čaj si vaříš,
   do písniček provoní ti dech.


2. Opřeni o stromy a na kamenech sedíme a zpíváme
   o rose na kolejích a o kouzlu všech tuláckých rán,
   kdy člověk nemusí nic, jenom prostě bejt a koukat,
   jak je pěknej svět, a hlavně: není sám.

R: Písnička pohladí ti otevřený rány,
   poslední dobou ňák je toho na nás moc,
   kdekdo sbírá jen jak v polích setbu vrány,
   a tady plameny ti dávaj' dobrou noc.


3. A dlaně do potoka ponoříš, pohladíš uhlazenej kámen,
   nevím, jak vám, mně tohle připomíná křest,
   a ruku na čelo si položíš a kapky po tváři ti stékaj',
   jak někdy pěkně umí život vonět, kvést.

R:

*: Když mlha kvečeru se zvedá a slunce dlouhý stíny
   naposledy kreslí, kreslí mezi mech ...