1. Ten den byl beznadějně černej jak darebáků svědomí, jak smutku nával nepřebernej, kterej se náhle prolomí. 2. Pomalu stoupali jsme strání až k jedný z nevelikejch skal, na který nechal sny a plány jeden z těch kluků, co jsem znal. *: Stačilo málo chybnejch kroků, vtom znenadání volnej pád, je to už pěkná řádka roků, v noci si lesem cestu zmát'. Pak ležel s kostrou zlámanou a strašně moc chtěl žít, však usíná a přestanou myšlenky hlavou jít, z nás každej potom nad ním stál, chlad rána na nás dejch', vítr si s listím pohrával ve větvích březovejch. 3. Teď všichni, co tu se mnou stojí, jsme mlčky "ahoj" přišli říct na místa, co nás dávno pojí, že tenkrát bylo nás tu víc.