1. Byl to nekonečnej den, kdy se z letních barev jen ven oknem šedý všechno zdálo, u krajnice postával, zbytečně by nemával rukou pár že je moc málo 2. Ve dvou potom na zádech, šmír a rány na kloubech, ten jeho vůz my spravili až k ránu, proč bych čekal za to vděk, usmál jsem se a pak řek': doma nečekej slavobránu. R: Já ho znal, vždycky stál na stejným fleku, my měli stejnou štreku i cíle pro náklad, záda hřál mu, když spal, motor přes deku, svou asfaltovou řeku si chvíli nechal zdát. 3. Tahal pětadvacet tun, z proudů šesti jako strun dva krajní vybíral si tóny, nebyl na kámoše čas, míjeli se jen o vlas, světlem se zdraví kamióny. R: 4. Když pak nemoh' jet už dál a co chvíli usínal a v polospánku přejížděl i čáru, proč se honit jako chrt, jó, tak dát si kafe hlt, brzda, a sáhnul po cigáru. R: