Martina

Jaromír Nohavica

1. Na stole chléb a květina,
   v kuchyni stojí Martina a smaží ryby,
   přišel mi pásek zdaleka
   a na něm píseň člověka, který mi chybí.

2. Cop jeho veršů rozplétám,
   zpívá mi o tom, proč je tam a proč ne tady,
   a někde dole pod slovy
   je ukryt akord mollový, a to mi vadí.

3. Dvacet let prošlo jako nic
   a on, jenž jezdil na koni, byl z koně shozen,
   vidím ho, jak jde za lesy,
   v maršálské torně nese si kyselý hrozen.

4. Vlkem je člověk člověku
   a zvony našich útěků varovně zvoní,
   to když se snáší hrozná tma
   chlap svoji hvězdu poznat má a rvát se pro ni.
R: Je to jen dvě stě kilometrů, a možná ještě blíže,
   a zbývá už jen duše k proclení,
   na politickém barometru setrvalá níže,
   a dokud trvá, svět se nezmění.

5. Dáti si sbohem s Martinou
   a pak se vydat za jinou, žil bych si v klidu,
   kašlal bych na ostnatý drát
   a nemusel bych poslouchat dělnickou třídu.

6. Zabořen v plyši Toyoty,
   vietnamky dal bych za boty koupené v Linci,
   smál bych se z Prahy relacím
   o tom, jak mě tam podplácí jidášskou mincí.

7. A k pátku bych si vyrazil
   tam, co se říká "Nacht-asyl", srovnat si faldy,
   kolt k celníkovu úžasu
   nosil bych nízko u pasu po vzoru Waldy.

8. Ve spolku místních kurtizán
   stal by se ze mne partyzán protestních songů,
   řešil bych problém naděje,
   zpíval o tom, jak špatně je v Grónsku či Kongu.
R:
*: Je to jen dvě stě kilometrů, a možná ještě blíže ...