Rakety

Jaromír Nohavica

1. Hodláš-li, lásko, přijít za mnou až zítra,
   třeba bude už pozdě,
   jsem jen hromádka kostí a shluk bílkovin
   a naježené rakety mi míří rovnou do slabin
   a také na mou hlavu,
   a tak přijď už radši dnes, ať spolu dočkáme se jitra,
   a o sebe se se mnou rozděl,
   než přiletí nějaký mimozemšťan od novin
   a začne spočítávat kapky krve jako plody jeřabin
   a podá o tom zprávu.
R: A pak na titulní stránce Vesmírného kurýra
   vyjdou reportáže o tom, jak Zem umírá,
   generálské prýmky, velvyslancův žaket,
   exkluzivní snímky nablýskaných raket
   s různými emblémy, jó, to bude príma článek,
   Země srovnaná se zemí, plus přiložený plánek.

2. Byl jsem vhozen do života bez toho, že by se mě ptali,
   a bez toho, že by se mě někdo zeptal, budu zase vyhozen,
   a tak prosím jenom o jedinou malou úsluhu:
   netvrďte mi do očí, že jednáte z mé vůle,
   že tohleto všechno je i moje přání,
   svět je brouk hovnivál, který svou kuličku válí
   jako v hypnóze
   a pěkně dokolečka dokola a pěkně po kruhu,
   až se mu hlava zatoří, tak vyhrabe si v zemi důlek,
   že tam přežije to bombardování.
R:

3. Hodláš-li, lásko, přijít za mnou už zítra,
   může být už pozdě,
   nikdo nás neposlouchá, poslouchejme sebe,
   jak se naše srdce hlásí: ještě chvíli,
   ještě moment, ještě vteřinu, ach, tady na zemi,
   a tak přijď už radši dnes, ať spolu dočkáme se jitra
   a o sebe se se mnou rozděl,
   cítím, že nebudu mít strach, když budu ležet vedle tebe
   a tak najdou nás za milión roků
   asi návštěvníci z vesmíru a přikryjí nás kamením.
R: +  mohyly, mohyly kamenů
      všechno mlčky p�ikryjí,
      i miliardu Romeů,
      i miliardu Julií ...