Ty se ptáš mě

Jaromír Nohavica

 
Sedíme v křeslech půl na půl a rozpaků jsme plni, 
od ruky k ruce celý stůl, sedíme v křeslech půl na půl 
a měsíc v záclonách se vlní. 
 
Ticho visící u stropu, má křídla netopýra, 
noc vyskakuje z příkopu, ticho visící u stropu 
do hrnku trnky sbírá. 
 
Ty ptáš se mě a já ptám se tě 
a mlčíme oba, neboť málo slov je na světě, 
ty ptáš se mě a já ptám se tě, 
každý jinou řečí na jiné planetě. 
 
Pohledy z očí do očí a tmu křižují blesky, 
jdou vlci dolů úbočím, pohledy z očí do očí 
a nebude už hezky. 
 
Slova, která si neřeknem se nevyřčená vrací, 
žebráci v šatu nepěkném, slova, která si neřeknem, 
jsou mrtví ptáci. 
 
Ty ptáš se mě... 
 
Bodáme koně do slabin, ať rozběhnou se v trysku 
a rudé plody jeřabin, když bodnem koně do slabin, 
se mění v zrnka písku. 
 
Sedíme v jednom pokoji s květinou v umyvadle, 
slavkovské pole po boji, sedíme v jednom pokoji 
a počítáme padlé. 
 
Ty ptáš se mě...