Moje milá dala si tmavý přeliv na vlasy takže si jí stále s jinou pletu. Chybí mi ta jistota, zda je to ta, nebo ta, a kdo je ta která právě je tu. Známí na mne hledí s podezřením, že si často dívky měním, že prý pro mne není dobrým vysvědčením, když denně na jinou zuby cením. Já však žiju v domnění, že se dívky nemění, že mám pořád jenom jednu, co jsme měl už loni v lednu. Stala se věc nemilá dívka se mi ztratila, i když možná se s ní občas scházím. Že mi chybí jistota zda je to ta, nebo ta, utíkám se k neutrálním frázím: „Máte vyto krásné tmavé vlasy, rovné nosy, útlé pasy“. Říkám dívkám, které se dnes ke mně hlásí, jedna z nich je moje milá asi. To však není řešení a tak moje domnění, že mám pořád tuhle jednu, co jsem měl už loni v lednu ztrácí se mi v nedohlednu, ztrácí se mi v nedohlednu, ztrácí se mi v nedohlednu. Míti zbraň se střelivem, skoncoval bych s přelivem, donutil bych milou k odbarvení. Aby byla jistota tahle-ta, že je to ta, jiná že to zaručeně není. Zatím zdravím dívky tmavých vlasů, a snažím se podle hlasu, poznati tu, po které tak dlouho pasu dočkávaje času jako husa klasu. Jestli se to nezmění, napadá mi řešení, i když nenajdu tu jednu, co jsem měl už loni v lednu, po jiné se poohlédnu, a pak dívce s plavým vlasem lakonicky řeknu: „Šla sem“. A budu mít zase jednu třeba v dubnu, když ne v lednu. Pa-ra-pa-rá...