Znám skromně zaoblená lýtka, jaká jsme zvyklý vídat u sochy. V duchu je vidím stále, jinak zřídka a líbí se mi na nich modré punčochy. Nevím, koho by to nenapadlo, že chodidla jsou jistě růžový a prsty jako školní počitadlo. Čtyři a jedna je, no, honem, kdo to ví ? Hlásím se já a říkám hrdě: pět a pak si znova sedám do lavice. Od těch dob už utekla řada let a s léty přišla touha přesvědčit se: Protože najdu počitadlo ztěží, je třeba sundat modré punčochy. Čtyři a jedna je... na tom už nezáleží. Tu-rúva-rúva-rúva, va-vá, va-va, vá-va, vá-va-va, va-vá, va-va, vá-va, vá-va-vou. Va-vá, va-va, vá-va, vá-va-vou, ta-rá, rá-ra, rú-ru, ra-ra-rou, Há, dú-ra-dubi, hej, ru-bi-dup, há, dú, ru-bi-du, ru-rap. Ha-ré-ru, rí-bí-rú-bi-dou, ha-dé-du, rí-bí-rú-bi-dou, vá-ba, du-va-du-va, du-va-du-va, da-va, ru-va, va-va-va-va... Vá. (Je to možný vůbec ?) Vá... Znám skromně zaoblená lýtka, jaká jsme zvyklý vídat u sochy.