Vyšli už nad ránem, když z mraků pláč čistil jim cestu za duhou. Dech dětí v náručích jim vrací víru, že najdou zemi vysněnou. Jdou všichni, co ví, proč nemůžou spát, když násilí je vítá u dveří. A syn se zeptá: "Mámo, kdo měl drápy ještěří?" "Víš, barva nebe je modrá jak len a ta mě nikdy nebolí, a tyhle modřiny na nohách slunce zahojí." Otrlí stopaři vyšlí ze zipů delt, přináší zprávu hřejivou, že někde v údolí, u rudých kamenů, pět barev duhy září tmou. A všichni, co ví, proč nemohli spát, hřejou se štěstím v objetí. A syn jen řekne: "Mámo, ty pláčeš dojetím?" "Víš, barva nebe je modrá jak len a ta tě nikdy nebolí, a tvoje modřiny na nohách duha zahojí."