Mrholí, v mlze jsem na stopu sám, marně se vracím a zas utíkám, na tvoje dlaně, moje milá, zapomínám. Ty vysoko míříš a já nemám nic, jen boty, co jdou blátem u krajnic poznat lán světa a cítit volnost víc a víc. Tak mě už nečekej, nastálo odcházím, jsem zatracenej a provařenej chlap na útěku, s tím se snad vyrovnáš, že v pasti nekřičím, jsem stará ryba, co hůř se chytá, to víš. Najednou světel pár jazyků, zastaví u mě, tak mačkám kliku, slyším tě zase, jak šeptem říkáš beze vzlyků: tak vrať se už zpátky, mám o tebe strach, zas bude to dobrý, už nepřijde krach, prosím tě, věř mi, já ti odpouštím, žes ode mě plách. A na mě nečekej. Tak mě už nečekej ...