Na zasmušilý chalupy sníh se tiše snáší a voní cukroví, koledy vanou z rádia a zkřehlý ruce z kádí pár kaprů vyloví, chvíle štědrovečerní cinká mi do skel a slyším dětskej smích, pospíchám domů, domů o vánocích. Vidím rozzářený tváře a v očích jiskry prskavek a dárků plnou skříň, navždy zaslíbenou krajinu, co oblétají havrani jak sněhobílou síň, je chvíle štědrovečerní, cinká mi do skel a slyším dětskej smích, pospíchám domů, domů o vánocích. Naložím všechny samotáře, co si mávnou u krajnic, vezmu je s sebou v týhle káře někam dál ... Vyložím všechny na tom místě, kde planou knoty svíc, o vánocích nikdo nesmí být sám. Můj smysl pro tradici je delší nežli obzor, co v zádech usíná, jsem blízko svému cíli a Brno v téhle chvíli je velká zmrzlina, chvíle štědrovečerní cinká mi do skel a slyším dětskej smích, pospíchám domů, domů o vánocích. Naložím všechny samotáře ..., o vánocích nikdo nesmí být sám, o vánocích nikdo nesmí být sám.