Krajina v závějích a stromy zebe mráz a dole u totemů můj oheň hřál, kolem svatý ticho chrámů líčí na mne past, to abych zůstal chvíli dýl, něco si přál, že chci tě mít zas živou a že s rudou kamejí přicházíš pásem kolejí. Jenže přání se nesplní, není tu čaroděj a já z masa a kostí nejsem Bůh, náhle zavoněl, jak tenkrát, ve větru šalvěj a letěl jestřáb nad skálou nazdařbůh, on přistál na mých rukou, řekl s velkou nadějí, že přicházíš pásem kolejí. Já mu věřil a rozbíhám se silnicí a jako maják v dálce vidím obraz tvůj, ze sněhu zvedám lístek k vánocům přející, tam něčí písmo psalo s láskou: Milý můj! Já vrátím se už zítra, snad tě slova zahřejí, že pospíchám pásem kolejí. Ten rukopis já znám a mý srdce začlo bít, zvony ve všech kaplích rozehrálo najednou a krákorání vran mně hlásí, že mám jít a do tvých očí na chvíli zas pohlédnout. Teď stojím u závor a vlak má zelenou a zvolna mizí v říši stromů jeho stín, nikde nevidím tě blízkou ani vzdálenou, že čekám marně zázrak, dobře vím, ty nevrátíš se živá, jsi jen popel z Pompejí, zakletá v pásu kolejí.