Padaly hvězdy

Karel Plíhal

R: Padaly hvězdy a jedna z nich slítla
   mé milé přímo do klína,
   jak byla žhavá, tak sukně jí chytla,
   a od sukně celá roklina.
1. Má milá křičí: pomoz mi přece,
   nestůj tu jako z kamene,
   tak jsem ji rychle odtáhl k řece
   z dosahu toho plamene.
R:

2. Jenže ta hvězda tu moji milou
   rozpálila jak kamínka,
   zuby i nehty mi pustila žilou
   a já drtil její ramínka.
R:

3. Pod hlavou nebe a nad hlavou země,
   v obrovským požáru škvařím se,
   jsem totiž v ní, jako ona je ve mně,
   jako dvě kapky steklé na římse.
R:
R: Teď už jen v očích jak tečka za snem
   skomírá malý plamínek,
   běžíme k hvězdě a oba žasnem:
   je to jen chladnoucí kamínek.