R: Padaly hvězdy a jedna z nich slítla mé milé přímo do klína, jak byla žhavá, tak sukně jí chytla, a od sukně celá roklina. 1. Má milá křičí: pomoz mi přece, nestůj tu jako z kamene, tak jsem ji rychle odtáhl k řece z dosahu toho plamene. R: 2. Jenže ta hvězda tu moji milou rozpálila jak kamínka, zuby i nehty mi pustila žilou a já drtil její ramínka. R: 3. Pod hlavou nebe a nad hlavou země, v obrovským požáru škvařím se, jsem totiž v ní, jako ona je ve mně, jako dvě kapky steklé na římse. R: R: Teď už jen v očích jak tečka za snem skomírá malý plamínek, běžíme k hvězdě a oba žasnem: je to jen chladnoucí kamínek.