Plachetnice

Karel Plíhal

1. Po obloze vítr žene stovky bílých plachetnic,
   potopí se bezejmenné, nezbude z nich vůbec nic,
   jsou to rodné sestry písní, které kdysi zazněly,
   polechtaly, pohladily, a pak někam zmizely.

2. Jednou z nich je píseň tato, jachta zvíci deset stop,
   veze slova, šperky, zlato, neboť kapitán je trochu snob,
   snědl všechnu moudrost dneška, a tak je mírně otylý,
   proto jachta jede ztěžka na konci té flotily.

3. Ale on směje se mi: Karle, hele, co bys pouštěl do gatí,
   pojedeme zase v čele, jen co se vítr obrátí,
   a tak se ženem do záhuby a za zvuků garmošky
   vylézají z podpalubí krysy, spojky, předložky.