Vrána

Karel Plíhal

1. Byly časy, kdy i vrána tak nádherně zpívala,
   že vedle ní i ten slavík kníkal jako sele,
   každé ráno před rozbřeskem hodila se do gala,
   nadechla se, odkašlala a spustila směle, vřele:
R1: Krá, krá,  krásná je svoboda,
    sladká jak jahoda na lesní skalce,
    krá, krá,  krásně je na světě,
    když vítr nese tě tam a zas tam.
R2: Krá, krá, krásná je svoboda,
    hebká jak košile zručnýho tkalce,
    krá, krá, krásně je na světě,
    když na své "Můžu?" si odpovím sám.

2. Zatím dole v mraveništi všichni tvrdě makají,
   pro matičku, pro královnu pot se z nich jen leje,
   jen co vránu uslyšeli, šeptají si potají:
   nám tu hoří plán a tahle mrcha se nám směje, že prý:
R1:
R2:

3. Královna se rozčílila: teda tohle ničí morálku,
   ještě aby mravencům to začlo vrtat šiškou,
   to nám ještě scházelo, když chystáme se na válku,
   a vydala se pohovořit s loajální liškou.

4. Nyní je vám asi jasný, jak to s vránou dopadlo,
   ten, kdo umí lítat, ještě nemusí být tabu,
   královně šlo o krk, no a tý lišce zase o žrádlo,
   a od tý doby vrány nejsou svými pány,
   jenom občas v prudkém hněvu zazpívaj' si pro úlevu,
   bez nároku na honorář: krá krá ...