1. Do perutí v konečcích řas, jak z telegrafních drátů vytepu vzkaz, že cítím ztrátu, ve svém aparátu, To ticho před bouří, co zebe víc než vanilkové nebe. Tři plus milión sto básní, že napíšu zas a můžeš se dívat a vstupné si nech Jen když mé tělo orosí dech. R: |: Už dobře znám to tiché hřmění kdy zrcadlením se vrací to co ztrácím... :| 2. Do perutí v konečcích řas, jak z telefonních tónů vypustím hlas. Že chci příjmout linku, jen na chvilinku, než sečtu kresby letokruhů, já z knihy ohrožených druhů. Já milenec něžně brutálních krás a můžeš se dívat a vstupné si nech, jen když mé tělo orosí dech.. R: Mezihra: Do perutí v konečcích řas jak z telegrafních drátů vytepu vzkaz. R: