Máničko moje, nemám pokoje, ty klidně spíš, mě neslyšíš, ty výš co je žal, jenž já v srdci mám, okno otevři na rozloučení. Měli jsme se vzít, spolu šťastní být, ale osud byl zlí dosud, matička moje nám zabraňuje, bych k vám chodíval, tebe miloval. Ta naše láska, byla pohádka, byl to jen sen, smutný však jen, osud zanechal v našich srdcích žal, slzu na skráni a políbení.