Dneska už nám žádný nepoví, kdopak ji tam dal, harmoniku kdo dal do křoví a kdo na ní hrál. La-la-la-la, la-lá-la-la-lá, la-la-la-la-lá, la-la-la-la, la-la-la-la, lá, la-la-la-la-lá. Už nikdo neví, kdo jí hýčkal na rukou, chlubil se její perletí, k přečtení není ani nápis azbukou, kdopak ví, kdo písně na ní hrával ? O hloubce tůní v očích dívky copaté, o břízách bílých jak sníh. O cestě, která končí v louce zaváté, o cestě stepí na koních. Harmonika v křoví dožívá, ztratila už dech, už se jenom větrem zachvívá, prostřelený měch. Už nikdo neví, kdo jí hýčkal na rukou, chlubil se její perletí, k přečtení není ani nápis azbukou, kdopak ví, kdo písně na ní hrával ? O jarních vodách, které cestu zaplaví, o lidech dobrých i zlých, o cestě, která věčným steskem bolaví, o bílých křížech na polích. Harmonika v křoví dožívá, ztratila už dech, už se jenom větrem zachvívá, prostřelený měch. Jarní vody, duše, cesta, kůň, kdo to vlastně hrál, dívčí copy, louka, oči tůň,