Nad hlavou mi krouží lampa žlutá a vymýšlí si stíny nevšední. Kdybych byl Renoirem, dívko zutá-á nakreslím tě, než se rozední. Ou, jé. Zlatou harfu rozpuštěných vlasů chtěl bych jedním dechem rozehrát. S doprovodem stovky dívčích vlasů nejkrásnější barvu chci ti dát. Za záclonou řas se rozednívá a lampa se tak stává zbytečná. Sbor mi z dálky šeptem chorál zpívá, že je lepší když jsi skutečná-á. A tak tedy u tvých nohou klečím, nevím mám tu plakat, mám se smát. Za jeden však nápad noci vděčím: nejsem malíř, ale mám tě rád. Nad hlavou mi krouží lampa žlutá a vymýšlí si stíny nevšední. Kdybych byl Renoirem, dívko zutá-á, nakreslím tě, než se rozední. Za záclonou řas se rozednívá a lampa se tak stává zbytečná. Sbor mi z dálky šeptem chorál zpívá, že je lepší když jsi skutečná-á. A tak tedy u tvých nohou klečím, nevím mám tu plakat, mám se smát. Za jeden však nápad noci vděčím: nejsem malíř, ale mám tě rád, nejsem malíř, ale mám tě rád, nejsem malíř, ale mám tě rád.