1. Je půlnoc, právě skončil obyčejný den, můj dům se ztrácí ve tmách, vidím černo jen, v té tmě je znamení: růž má se dobrem stát, v sobě ten příběh mám, co více si přát: na své tváře růž. 2. Po vyschlé řece asi nemůže plout prám, člověk je vlastně řekou, každý plní sám, proč někdy láska mizí a lží se nechá svést, člověk má pochopit a třeba v slzách nést na své tváři růž. R: Dá se poplivat i prostřený stůl, a kdo má v ruce místo lásky nůž, má jen život, který zaslouží si hůl, nenajde už na své tváři růž. *: Kdo lásku nepředstírá, těžko chce být sám, své srdce otevírá jiným dokořán, má pro ně slova, která vrátí řece proud a proudu prám, ó, nestírej růž. R: + ó, nestírej růž, nestírej růž, svou z tváří růž, ó ...