1. Stál tam na stráni dům, v něm židle a stůl, pár kůží a krb, co dřevo z něj voní, s jarem, když máj rozdá barvy svý, tu sosna krásná nad chajdou se skloní, a říčka, když stříbrným hávem se přikryje s ránem, svý ahoj jí dáš a pak je tu den, zazní údolím kytara tvá, ta píseň ráno uvítá, svět s ním, svět s ním. 2. Touláš se po lese, touláš a jenom tak bloumáš a koruny stromů tě uvítaj' rosou, víš, že času je dost, to znáš, a možná potkáš někde dívku bosou, po slůvkách, který se říkaj', po dnech něžných stisků vás uvítá chajda a pak je tu den, zazní údolím kytara tvá, ta píseň ráno uvítá, svět s ním, svět s ním. 3. Však náhle volání táhlé ti přeruší snění a oznámí všem: je poslední den, voda zaplaví údolí, sosnu, chajdu, pohled zabolí, ta hráz je potřebná všem, však zabíjí den, co nosil tě v náručí romantickém, zazní údolím bolest tvá, ta bolest ráno uvítá, svět s ním, svět s ním ...