Spolužák

Pavel Dobeš

*: Když po dvaceti letech potkáš kamaráda,
   se kterým sis na vojáky hrál,
   na četníky, na zloděje, na semafor u koleje,
   na kuřáky listí a tak dál,
   na doktory medicíny a na ještě větší klukoviny,
   až se dětský rozum červenal,
   může to být radost, nebo jenom taktu zadost,
   může se stát, že půjde dál.
1. A ty budeš stát v dlouhé chodbě
   a pohled z něj nespustíš,
   dokud ti neselžou oči obě,
   dokud to všechno v sobě nepřekřičíš.

2. Kdybys byl poeta, napsal bys báseň,
   kdybys ho neznal, snad bys mu záviděl,
   ale ty jseš klaun a o otci blázen,
   jakého nikdo ještě neviděl.

3. Odcházíš dolů mezi náklaďáky
   a mezi lidi, co tě pozdraví,
   dají ti panáka, žádné dlouhé fraky
   panáka na kuráž a na zdraví.

4. A pak tě viděj' lidi v telefonní budce,
   změněným hlasem přes kapesník špinavý
   jak křičíš:"Chci mluvit s kamarádem,"
   a telefon se s tebou nebaví.

5. My všichni měli kdysi spolužáky,
   v myšlenkách vracíme se znovu do školy,
   pešek okolo nás chodívá taky
   a máme obyčejné idoly.

6. A tak nás viděj' lidi v telefonní budce,
   změněným hlasem přes kapesník špinavý
   jak křičíme:"Chci mluvit s kamarádem,"
   a telefon se s námi nebaví.