Znám dívku co mluví jinou řečí má v ulici okna pod věží když sedmnáct pírek k jejím dveřím přilétá vím, že v ten čas bývá zakletá Má v pokoji džbánek s uschlou růží v ní laskavé vůně schovává dlouze rozpomíná si svou píseň o rybách den do ticha vzdychá v pochybách Stůl, kulatý ubrus, těžký svícen v něm smolnaté svíce zapálí oknem vejdou lidé celí v peří odění ten oděv je bílé brnění Znám dívku co léčí ptačí řečí svých sedmnáct mužů z prokletí touhou už je nespálí jen křídla rozplétá pláč teče jak voda stoletá Sám přečti si příběh ze svých dlaní má pravda je pouhé dojetí já vím, že mě slyšíš, že mi jednou uvěříš zvoň sedmnáct nocí u dveří