1. Nad městem kopec ční, jednoho rána na něm stála, šaty měla sváteční, Líza se jmenovala. R: Lízo, Lízo, proč na kopci stojíš, Lízo, Lízo, co z toho máš, Lízo, Lízo, proč na kopci stojíš, na co se koukáš? 2. Lidé se shlukovali na stařičkém náměstí, o Lízině počínání kolovaly pověsti, jeden říkal to, druhý zase tohle, nikdo přesně nevěděl, a tak každý stál a pro sebe se ptal, kdykoli se na ni zahleděl. R: 3. Ptal se Jan a ptal se Pavel, ptal se taky místní blázen, každičkej to vědět chtěl, ale vysvětlit nic neuměl, potom Líza sestoupila na stařičké náměstí, ke všem lidem promluvila hlasem plným bolesti: "Zvláštní, že vás výstřednosti všední málo zarazí, co se kolem dnes a denně mezi váma přihází, to, že pan A ženu bije a na děti neplatí, pan B zase denně pije, dokud sebou nemlátí, pan C zase v práci krade vše, co není přibité, to vás vůbec nerozhází, ač to denně vidíte, a když já na kopec vyjdu, nepiju a nekradu, do duší vám neklid vnikne, hned tušíte záhadu." R: 4. Lidé, jak to uslyšeli, nečekali na radu, kamenem ji udeřili na čelo a na bradu, v tichosti ji pochovali tam vysoko na kopci, jen ptáček si zanotoval do večera nad obcí. R: Lízo, Lízo, proč na kopci ležíš, Lízo, Lízo, co z toho máš, Lízo, Lízo, proč na kopci ležíš, na co se koukáš?