1. Tenkrát bydlel v podnájmu, a byl celkem bez zájmu, čemu říkáme žít v pohodlí. Na kytaru lacinou, hrál mi hajdy, hajdy hou, pokoj bez záclon a bez židlí. Měl jedny starší džíny a smál se bez příčiny jak posedlý. 2. Líbil se mi tak jak žil, že po slávě netoužil, uměl krásně hrát a vyprávjet. Pramen vlasů do čela a já víc už nechtěla, v jeho pokoji byl celý svět. Pár židlí stůl a knížky, na římsu okna z výšky jen vrabčák slét. R: V pokoji, dlaň krát dva kroky, jeden den nám trval roky A se spoustou vykřičníků, psala jsem si do deníku /:hajdy hou, hajdy hou, hajdy hou.:/ 3. Když jsem deník dopsala, tak tím pádem přestala naše láska za všech největší. Měl mít ještě tisíc stran, někde leží zahrabán a mne vážně už nic netěší. Nač ale plýtvat slovy, začnu psát deník nový co nejdelší. R: V pokoji... hou.