1. Sednu si na taburet z lýčí a ty na postel z nehorázné něhy, a to spojení z nás zničí, tvá tvář je víc než boží i v týhle chvíli, která nemá břehy, a v tom strachu, kdo koho dřív složí, jak ten pár chromejch koní. 2. Tak marnejch jako záře svící na pláň rozdupanou těmi, co se milujou jak býci, kde se v osudovým třesku řítí touhle věčnou zemí stáda rozpálenejch mezků, nejen pár chromejch koní. 3. Těch, co se věčně choulí k sobě, viní kdekoho z tý zimy, kdy je v posteli jak v hrobě, kdy ti nevinní se vzbouří a ti vinní se vzbouří s nimi, že se udí v jednom kouři, jak ten pár chromejch koní. R: Co polední mu zvoní, když by spal, jen dál, jen dál. *: Tak mi podej láhev piva, která jediná tu zbyla, která jediná tu zpívá, jen se zvedej, ty mý mládě, jsme teď první, v tom je síla, a taky předposlední v řadě, po nás pár chromejch koní. 4. Ti se belhají k svý mezi, která byla a už není, a ta ženská z nich je březí, a nás v kleštích drží sázka, při zemi to hřmění a při životě láska, jak ten pár chromejch koní. R: