Kapo 2 R1: Já vám to, pane, povídám, na ranní vítr teď čekám ať vypráví mně, jak se toulal nad ní. Snad vinen je pohár, co leží tu, že vítr v ranním přeletu mně voní, hm, voní, Vysočinou, Vysočinou. R2: Za mnou poštovní vůz dlouho míle krájí, dálkou zrozenou nemoc posílí jen, s ní prchají léta, odplouvá mládí, lék mně v šatě nočním nabídl sen. R3: O tom, že na horách se mlha k útoku dolů řadí, jak potok loukou pádí si nechám zdát. o lesním přístřešku, kde v měsíčním lesku vítr bloudí, v rose studící, o toulce vonící Vysočinou, Vysočinou. R2: Ráno každý sen, i ten tulákův slunce ruší, pak na tisíc ozvěn noční děj stále má. Jednou odešel a teď dálku denně krátí, Vám prozradím: ten poutník, to jsem já. R3: Na známou stanici můj vlak se brzy vrátí, tam si kolejí špásem do polí jen tak sáh. Zpomalí útlé vlákýnko páry, až stojí, oči zapíjí, setkání s Vysočinou, s Vysočinou. R1: Proč vám to, pane, povídám, když vítr líp to řekne sám, co je za kolejí, která v trávě končí, jen počkejte se mnou chvíli tu na vítr v ranním přeletu jak voní, hm, voní, Vysočinou, Vysočinou Vysočinou, mojí Vysočinou.