Honec krav

Rudolf Cortés

1. Po zasmušilé pustině jel starý honec krav,
   den temný byl a ševelil dech větru v stéblech trav,
   tu honec k nebi pohleděl a v hrůze zůstal stát,
   když z rozervaných oblaků viděl stádo krav se hnát.
R: [: Jipijaej, jipijajou, to přízraky táhnou tmou. :]

2. Ten skot měl rohy z ocele a oči krvavé
   a na bocích mu plápolaly cejchy řeřavé,
   oblohou se neslo jeho kopyt dunění
   a za ním jeli honci až k smrti znavení.
R:

3. Ti muži byli zsinalí a kalný měli zrak
   a marně stádo stíhali, jak mračno stíhá mrak,
   proudy potu máčely jim tvář i košili
   a oblohou se nesl jejich jekot kvílivý.
R:

4. Tu jeden honec zastavil a pravil:"Pozor dej,
   svou duši hříchu uvaruj a ďáblu odpírej,
   bys' nemusel pak po smrti se věky věků štvát
   a nekonečnou oblohou to stádo s námi hnát."
R:
R: