R: Stříbrná křídla orlí bílým ránem plují stále výš, až pak náhle sám cítíš krutý chlad, který jim až do kostí proniká. 1. Ránem otvírá den dokořán brány, budem se s tou tíhou rádi prát, ještě přikutá k nám křídla mládí, dokud má nájem v nás, zdá, všem snadné se zdá. R: 2. Už sčítám si, proč večer, kdy se stmívá, a nevím, koho z lidí se mám ptát, vždyť pravdy je dost, a jak se tak dívám, kdekdo už zažil i svůj pád, když zkoušel plout jak já. R: R: R: + proniká ...