Ta chata v údolí u řeky malá bývala pro ně vždy plničká krás. Na oba pokaždé z dálky se smála, když se k ní v sobotu vraceli zas. V zlaté pak záři, když západ vzplál, do ouška dívce hoch zašeptal: R: Až padne soumrak na údolí, na nebi zazáří pak hvězdičky. Kraj kolem usne, po okolí zahoří rudým světlem ohníčky. V chatě útulné budem se hřát, tvé srdéčko tě víc už nezabolí. Tam poznáš, děvčátko, jak mám tě rád, až padne soumrak na údolí. Čas rychle utekl, minula léta, hoch svorně s děvčátkem žitím šli dál. Stářím teď oběma vlas stříbrem vzkvétá, podivně osud si s nimi tak hrál. Hoch na své údolí vzpomíná rád, na to co říkával, když býval mlád: R: Až padne soumrak...