Do řádků tvých řas, ti pozpátku napíšu ze snů vzkaz, do všech tvých částí, do peřin, pak vesmír, vejde ve smír. R: A my vystoupáme výš, nad střechy paneláků a až budem k sobě blíže, z vlčích máků, ti složím tóny v hlas a do odkrytých písmen, můžem pomalu se vkrást, nejistým krokem nad propast. Pod kůži do tepen, se vpíjím a tuším, že musím ven, skrz hloubku ran, pak vyprchám, tvůj vesmír, vejde ve smír. R: … a my vystoupáme výš… Jsi bezbřehá řeka v tvých peřejích tonu bez dechu a tam, kde do moře vtékáš nás necháš utonout, jak dva vojáčky z cínu v útrobách veleryb, hledíme na hladinu a ještě na vteřinu. R: Ve smíru teď unikám, na půl cesty k tobě řičím do ticha.