Večer křupavých srdíček

Vlasta Redl

1. Když jsi tehdy přinesla na talířku křupky,
   musel jsem se zasmát tomu, co má být dál,
   ta křupavá srdíčka a zapálená svíčka
   mi prozradily, že zas nejde o víc než o zaběhaný rituál.

R1: Tak to má být, a sklenku vína na dobrou noc,
    k tomu pár vět o tom, jak vzácný jsem host,
    tak to má být, když tma nad městem převezme moc
    a chce se žít, žít  víc než jen dost.

2. Posbíral jsem sirky a pytlík na tabák,
   dopil jsem a vstal, že bude líp to dnes vzdát,
   a tys' mi sáhla dlaní na čelo, v tu chvíli moc ti to slušelo,
   a navíc venku trochu pršelo, a tak jsem zůstal, a rád.

R2: To se přece nedělá, chtít víc, než dá se dát,
    to není fér, hrát podle vlastních pravidel,
    to není fér, chtít jít, když je čas spát
    a chce se létat, létat i bez křídel.

3. Pak jsem si skládal na stůl srdíčka, až mi z nich vyšla osmička,
   hle, nekonečno ze dvou malých vypečených nul,
   a ty jsi bez váhání sáhla jen a špičku dovnitř otočila ven
   a vzniklo srdce z malých srdíček, a já ho rychle propíchnul.
R1: