P. S.

Žalman

1. Stála u vrátek tichá a smířená,
   jen vítr bušil do drátů jak do cimbálku,
   já chtěl nazpátek k ní se vrátit
   a věděl, že zas prohrávám dívčí válku,
   do jedné z komor svýho srdce mě na jeden západ zamyká,
   proč se mi z údolí a hor tam od ní těžko utíká.
R: Tak se nemrač, lásko, že se ráno s nocí ztrácím,
   třeba jednou, lásko, postavím ti velkou máj,
   nezapomeň, lásko, že i já se v zimě vracím,
   pak nám budou, lásko, pod peřinou srdce tát.

2. Chtěl bych zase jít tou její krajinou,
   ochutnat sladkých koláčů spadlých až z nebe,
   její slzy pít, když se tak bála,
   že bez boje zas prohrává mě vedle sebe,
   na dráty vítr smutně hraje, když si mě rosou vyprovází,
   proč se mi z údolí a hor tam od ní těžko odchází.
R: