1. Stála u vrátek tichá a smířená, jen vítr bušil do drátů jak do cimbálku, já chtěl nazpátek k ní se vrátit a věděl, že zas prohrávám dívčí válku, do jedné z komor svýho srdce mě na jeden západ zamyká, proč se mi z údolí a hor tam od ní těžko utíká. R: Tak se nemrač, lásko, že se ráno s nocí ztrácím, třeba jednou, lásko, postavím ti velkou máj, nezapomeň, lásko, že i já se v zimě vracím, pak nám budou, lásko, pod peřinou srdce tát. 2. Chtěl bych zase jít tou její krajinou, ochutnat sladkých koláčů spadlých až z nebe, její slzy pít, když se tak bála, že bez boje zas prohrává mě vedle sebe, na dráty vítr smutně hraje, když si mě rosou vyprovází, proč se mi z údolí a hor tam od ní těžko odchází. R: