Kino

Devítka

Ještě stojí starý dům,pustý a zapomenutý,
ve stínu kaštanů si pomalu kleká do trávy. 
Ještě stojí starý dům, tak jako ještě žijem já a ty,
já tvůj člověk a ty mý město, dva filmy odstavený od slávy.

R: Ještě stojí starý dům,
   omítka padá na plyš sedadel,
   milence kteří se sem chodili hřát,
   dávno už ohnula tíha dní.
   
   Už dávno nehrají v tom starým kině na předměstí,
   mezitím čas nám sepsal plány dětských let.
   Tolikrát potají to plátno smíchu i bolestí
   hledal jsem v rozvalinách let tak jako dřív. 

Poslouchám jak nám tiše padá svět, jak praskaj zdi a střechy životů,
a my jsme den ze dne horší a horší, jak stárnem.
Poslouchám jak v šedivým proudu let čerstvý rány se moc nehojí
a sny o lásce a hrdinech z plátna blednou jak v dálce se ztrácejí.

R: Poslouchám jak nám tiše padá svět,
   jak praskaj zdi a střechy životů,
   už nejsme milenci a nechcem se hřát,
   smějem se pohádkám, kde dobro vítězí.
   
   A ty už nehrají v tom starým kině na předměstí,
   mezitím čas nám sepsal plány dětských let.
   Tolikrát potají to plátno smíchu i bolestí
   hledal jsem v rozvalinách let tak jako dřív.