Balada letní

Ivo Jahelka

1. Vzduch voněl senem, létem a sexem,
   před svatým Jenem v kapličce smek' jsem,
   vzpomněl na Vénu z Prostřední Lhoty,
   co kvůli senu měl jen trampoty,
   koníčkem Venci bývaly děvy,
   vdané, i s věnci, Marušky, Evy,
   dobýval těla jim tajným klíčem,
   každá ho chtěla, zmámená chtíčem.
R: Jinak voní seno koním, jinak zamilovaným,
   fouká z polí, láska bolí, nevěř snům slibovaným.

2. Padala rosa, když Véna s Radkou
   přes pole prosa kráčeli zkratkou,
   znal Véna postup milostné lekce,
   dívenky podstup překonal lehce,
   jak ti dva jdouce, kam nohy je nesly,
   do sena v louce v objetí klesli,
   už ruka vjíždí pod riflí slupku
   a pohyb hýždí natřásá kupku.
R:

3. Frontální systém postoupil zníží,
   po nebi čistém mračna se blíží,
   Jeřábek děda viděl to oknem,
   dostal strach, běda, že seno mu zmokne,
   vyrazil chvatně, chtěl seno mít v suchu,
   viděl už špatně a měl vadu sluchu,
   kabát do deště popad' ze židle,
   a v kůlně eště trakač a vidle.
R:

4. Co se dál dělo, jaký byl vývoj:
   na těle tělo v seně jak příboj,
   a před tou kupkou bylo zřít dědu,
   s vidlema v rukou z toho nedělal vědu,
   i v dobrém bydle neztratil fortel,
   mihly se vidle a stvrdily ortel,
   pak řev Vény chlapce bolestí, zmatkem,
   když vidle hladce mu projely zadkem.
R:
*: Zpíval jsem schválně na Vény počest,
   jak originálně připravil o čest,
   nebývá zvykem o noci prvé,
   by chlap ztratil s křikem půl litru krve.