Balada o zahradním pychu

Ivo Jahelka

1. V zahradě u Buzků stála hrušeň
   a v její koruně, značně vzrušen,
   ukryt byl majitel Eda,
   číhal tam v pozici zvěda.

2. Noc byla truchlivá černá vdova,
   číhal na souseda dneska znova,
   až půjde hrušky mu loupit,
   chtěl do té fušky mu vstoupit.
R: Dušku, Dušku, neber tu hrušku,
   jestli ji ukradneš, moc špatně dopadneš,
   Dušku, Dušku, nech tu hrušku!
*: Na hlavě punčochu svý ženy Maruny,
   vopřen vo rozsochu, na kuráž dva rumy,
   bděl jako ponocný pro ten pych ovocný
   a zloděj zlodějská ať si moc nevejská.

3. Soused se jmenoval René Dušek,
   každý rok snědl mu pěkných hrušek,
   protože koruna stromu
   sahala až k jeho domu.

4. Žebřík si přistavil na svým dvoře,
   za chvíli už trhal až nahoře,
   česáčkem ovoce česal
   a samou radostí plesal.
R:
*: Ten večer pro krádež byl jako stvořený,
   tak si řek': dobrá, jdeš, žebřík měl opřený,
   napnuly se mu šle, když lezl na šprušle
   s česáčkem pod paždí tak, jako pokaždý.

5. Když Dušek v koruně dosáh' cíle,
   tak přišla Edova pravá chvíle,
   maskován na něho vybaf': bubu,
   což byla ovšem ta chyba.

6. Dušek se vyděsil, dolů žuchnul,
   předtím však česáčkem Edu buchnul,
   ten slítnul jak zralá hruška,
   trefil se přímo na Duška.
R:
*: Jakpak to dopadlo, to je fakt k nevíře,
   zvedaj' se za madlo v pokoji na chíře,
   čeká je souzení a velké soužení,
   hrušky jsou v kompostu, pámbu jim pomoz tu!