Pro malou Lenku

Jaromír Nohavica

1. Jak mi tak docházejí síly, já pod jazykem cítím síru,
   víru, ztrácím víru, a to mě míchá,
   minomety reflektorů střílí, jsem malým terčem na bitevním poli,
   kdekdo mě skolí, a to mě bolí, u srdce píchá.
R: Rána jsou smutnější než večer,
   z rozbitého nosu krev mi teče,
   na čísle 56 109 nikdo to nebere,
   rána jsou smutnější než večer,
   na hrachu klečet, klečet, klečet,
   opustil mě můj děd Vševěd a zas je úterek.
   Jak se ti vede? No někdy fajn a někdy je to v háji,
   dva pozounisti z vesnické kutálky pod okny mi hrají:
   tú tú tú ...

2. Jak říká kamarád Pepa: co po mně chcete, slečno z první řady,
   vaše vnady mě nebaví a trošku baví,
   sudička moje byla slepá, když mi řekla to, co mi řekla,
   píšou mi z pekla, že prý mě zdraví, že prý mě zdraví.
R:

3. Má malá Lenko, co teď děláš, chápej, že čtyři roky, to jsou čtyři 
roky
   a čas pádí a já jsem tady a ty zase jinde,
   až umřem, říkej, žes' nás měla, to pro tebe skládáme tyhle sloky,
   na hrachu klečíme a hloupě brečíme a světu dáváme kvinde.
R: Rána jsou smutnější než večer,
   z rozbitého nosu krev nám teče,
   na čísle 56 109 nikdo to nebere,
   rána jsou smutnější než večer,
   na hrachu klečet, klečet, klečet,
   opustil nás náš děd Vševěd a zas je úterek.
   Jak se vám vede? No někdy fajn a někdy je to v háji,
   dva pozounisti z vesnické kutálky pod okny nám hrají:
   tú tú tú ...