Tu noc, když ticho rušil telegraf a tmou letěly stíny létavic, já šel a pod kůži se vetřel strach, tak náhle na chlapa z ničeho nic. Tu noc, když ďábel z těla vyhnal hřích, jak nůž čepelí větrnou, já řval a se mnou prchal dravců šik, rychle než nás vlny zahrnou. V tom vítr se zvedl, lámal stromy jako sirky a z řeky stal se dravý proud, obličej bledl, hnízdo se sovími pírky viděl jsem v záři blesků plout. Tu noc mě spasil vějíř kořenů, tam smršť už nestrčila dráp, dnes vím, že přírodu mám za ženu, co rány umí brát a rozdávat. V tom vítr se zvedl ..., viděl jsem v záři blesků plout, viděl jsem v záři blesků plout.