Zajíklá, bázlivá, věčně se jen usmívá, omlouvá se židli, má-li usednout, každým slůvkem ji poplašíš a ve všem tuší myš, svět má za temný kout. Podzimek za městem leká ji svým šelestem, v kavárně se bojí malý čaj si dát, nikdo mi za ni neručí, umře mi v náručí, až jí řeknu: mám tě rád ...